Generace, aneb staří a mladí
Potom se stane, že vyleji svého Ducha na každé tělo. Vaši synové a vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny a vaši mládenci budou mít vidění. Také na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého Ducha. Slunce se změní v temnotu a měsíc v krev, dříve než přijde Hospodinův den, velký a hrozný. I stane se, že každý, kdo bude vzývat Hospodinovo jméno, se zachrání, protože na hoře Sijón a v Jeruzalémě bude útočiště, jak pravil Hospodin, mezi vyváznuvšími, které Hospodin povolává. (Joel 3, 1-5)

 

"Tohle by se za nás nestalo..." Kolikrát jsme tohle od našich babiček a dědečků slyšeli. Někdy i od našich rodičů. 
Dnes to našim dětem říkáme my, mladí, z kterých se stali rodiče. Úplně se v úvodních slovech poznávám. V mé době počítače, mobily ani tablety nebyly. Měli jsme fotbalové hřiště, které nám pan starosta nechal udělat z bývalé skládky. Vždy po škole jsme "zahodily" aktovky s učením a hurá na hřiště. Vraceli jsme se večer, unavení, ale šťastní.

Mladí
Jsou mladí lidé šťastní i dnes? V době počítačů a další výpočetní techniky? Když vidím dvanáctiletou dívku, která k narozeninám dostane bezdrátová sluchátka za několik tisíc a ona místo vděku řeší, že jí nedrží v uších, tak se mi chce plakat. Ne, proto, že bych je také chtěl a byl za ně vděčný, ale za tu mentalitu řešit vlastní diskonfort na úkor vděku dárce. Vždyť na ně musel vydělat v práci peníze a za ně si mohl koupit něco pro sebe. 

Samozřejmě neházím všechny mladé do jednoho pytle. Znám spoustu mladých lidí, kteří jsou vděční i za maličkosti.

Dětství

Kdo může říci "měl jsem šťastné dětství"? Já to říci můžu, i když jsem nebyl vždycky příkladným synem a vnukem. Moje babička, která je už téměř tři roky v Božím království se o mě a sestru starala příkladně, a to, když naši rodiče byli v práci a my se doma potili s horečkami, nebo když jsme prodělávali neštovice. Měli jsme dokonalý servis, který nám ostatní mnohdy záviděli. Babička nám vařila, čekala na nás až přijdeme ze školy a povídala si s námi o všem možném. Několikrát nám dokonce vyprávěla o své rodině a o tom jaké to bylo za války.

Mí rodiče byli poměrně přísní co se týkalo školního prospěchu a chování ve škole. Trestali mě výchovnou fackou, za což jsem dnes vděčný, nevyrostl ze mě člověk, který si může ke všem dovolit všechno, ale který má k druhým úctu a respekt. I ke svým rodičům jsem měl respekt. Ne vždy jsem je poslouchal na slovo, jako téměř puberťák jsem vyhrožoval odchodem z domova, nadával jim do všeho možného a vůbec jsem jim dělal doma dusno. I tohle období jsme nějak přečkali a přišla středoškolská léta. Nebylo to vůbec jednoduché - přibylo předmětů, měli jsme nové učitele a maturita nad námi visela jako Damoklův meč. Nakonec jsem střední školu dokončil a úspěšně odmaturoval z oboru Mechanik-elektronik. Paradoxem je, že jsem ve svém oboru nikdy nepracoval a už ani asi nebudu.


Staří
Kdy je člověk starý? Když se mu na tváři objeví vrásky? Když začne najednou zapomínat?
Existuje jeden slogan: "Stáří není nemoc, ale výsada." Co v tomto citátu vidíme? Je z něj patrné, že starým se člověk stane až když něco v životě dosáhne...vychová děti, po celoživotní práci nastoupí do důchodu. Ti, co nemají děti třeba většinu života studují nebo se celoživotně vzdělávají. Staří, stejně jako mladí se mohou angažovat v politice. Starý člověk, narozdíl od mladého si také dokáže najít čas na modlitbu a na rozmluvu s Bohem (vidím to na sobě).

Mnohdy jsem se také setkal s názorem, že se starými lidmi není o čem mluvit. Nebo, že to jsou lidé, kteří jsou zapšklí a jen koukají z okna nebo vysedávají na rybách. Já jako rybář jsem potkal nespočet rybářů - seniorů a můžu říci, že lepší učitele jsem nepoznal. Čas od času mi nějaký starší rybář předal rady a poradil, jak zdolat jakou rybu, čím zakrmit a podobně.

Milí bratři a sestry, nesuďme lidi podle toho, jak vypadají, nebo podle prvního dojmu. Člověk není stroj, může se špatně vyspat a napoprvé být nevrlý. Nechme souzení na Bohu, to je totiž jediný spravedlivý soudce. Jednou před ním budeme stát všichni. Je pouze na nás, aby "obžalovací spis" nebyl příliš obsáhlý a náš trest tudíž co nejnižší.

Dopis do Smyrny 

"Andělu církve ve Smyrně piš: Toto praví ten první i poslední, který byl mrtev a je živ:
Vím

O radosti 

[ Pokračování článku ]

O smířlivosti 

V dnešním článku si milé sestry a milí bratři povíme něco o smířlivosti. Inspirací nám budiž kapitola 4.

 Spravedlnost

V dnešním článku, budiž nám inspirací verš z první khihy Mojžíšovy

Hledá se Boží ekonom

On odpověděl: "Když Pán ustanovuje nad svým služebnictvem správce, aby jim včas rozdílel pokrm, který správce

Modlíš se správně?

Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil:

Dušičky - Co bychom byli, kdyby nebyly?

Celý podzim v sobě skrývá zvláštní kouzlo. Dětem začíná škola, začínají ranní mrazíky. Občas se ještě objeví "babí léto". Venku začíná být pošmourno a vlezlá zima by většinu z nás držela celé dny ve vyhřáté posteli. To největší kouzlo v sobě však skrývá měsíc listopad. S listopadem je totiž spojený Den, respektive Památka všech věrných zemřelých. Naši sousedé - Slováci, mají tento den státní svátek. 

Dušičky jsou svátkem, kdy křesťané (ale nejen oni) očekávají, že se jejich drazí zesnulí vrátí na zem. Proto například v minulosti hospodyně pekly cukroví, které se nazývalo dušičky. Hospodáři zase namísto petroleje dávali do lamp vepřové sádlo, aby se zesnulí při návratu z očistce nespálili o plamen lampy. V dnešní době je tento svátek spojený s návštěvou hřbitova a zapalováním svící, což má vlastně stejný význam jako v minulosti. Svíce mají navrátilcům z onoho světa svítit na cestu. Dnes jsou Dušičky spojeny s masovou návštěvností hřbitovů, pobožností na hřbitovech a dušičkových bohoslužeb.

Pro zvlášť citlivé jedince, nebo pro opravdu silné věřící znamenají Dušičky velice emotivní a spirituální zážitek. Například já při Dušičkách zažívám návaly nostalgie a euforie, kdy mám radost, že se mohu vymanit ze shonu každodenního života a ztišit se v tiché modlitbě u hrobu svých nejmilejších. Když jdu na hřbitov zapálit svíčky, tak si se svými nejbližšími povídám. Nestydím se za to, ikdyž mohu působit jako podivín. V poslední době chodím na hřbitov se svojí maličkou dcerou, která hřbitov zatím vnímá jako zvláštní zahradu a více než svíčky ji zajímají kamínky na hrobech.

Je krásné, že slavíme Svátek zemřelých. Každý den se za něčím honíme, pendlujeme mezi zaměstnáním a postelí. Na některé věci nám prostě nezbývá čas. Někdo po pracovním shonu raději usedne k televizoru a sleduje sport, místo toho aby vyrazil na hřbitov. 

Dušičky jsou vlastně takovým vysvobozením z každodenního maratonu, kdy se většina ztiší a celkově zpomalí. Sice to potom na hřbitovech vypadá jako na tržnici, ale na druhou stranu je krásné vidět tolik lidí pohromadě. A ty spousty rozžatých svíček je pastva pro oči. 

Kdybychom neměli dušičky, tak bychom byli jen psi, kteří se honí za ocasem. Maratonci, kteří se snaží vyhrát souboj s časem a urvat kousek času sám pro sebe. 

Veďme k oslavě Dušiček i své děti. Učme je ztišit se a myslet na naše drahé zesnulé. Choďme s nimi na hřbitov, ale i mimo Dušičky.

Známý zpěvák Daniel Landa nazpíval píseň s názvem Dušičky. Celý text nás přímo vybízí k zamyšlení se nad slovy této písně: 

Na dušičky pozor dejte,
do mechu v lese si nelehejte.
Světy se prolnou na dušičky,
tak buďte doma a zapalte svíčky.

Má smysl pomáhat?

Možná se podivujete proč se v nadpisu tak hloupě ptám? V dnešní uspěchané době plné zloby a zášti je málo lidí ochotných pomáhat

Boží milost 

Úterý 6. srpna měl být dnem jako každým jiným. Ale nebyl. Byl to slavnostní den Svátku Proměnění Páně, a s ní byla spojena křížová cesta