Kudrna | O Smířlivosti

O smířlivosti 

V dnešním článku si milé sestry a milí bratři povíme něco o smířlivosti. Inspirací nám budiž kapitola 4. z listu Efezským, verše 26-32.
 

"Hněváte-li se, nehřešte.‘ Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce

a nedopřejte místa ďáblu.

Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými.

Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost.

A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení.

Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost;

buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.

Přiznejme se. Kdo z nás nebyl v životě nikdy na někoho naštvaný? Naštvaní můžeme být z mnoha důvodů. Například na svého šéfa v práci, protože na nás nakládá příliš mnoho pracovních povinností, děti se zlobí na své učitele, že místo běhání po venku se musí učit. Těch důvodů je mnoho. Jenže co nám vztek dává? Pocit nadřezenosti? Pocit, že můžeme někomu spílat a přát mu vše možné i nemožné? Vztek nám dává určitou imaginární nadlidskou sílu, ale také nás odděluje od Boha. Protože větší než člověk je pouze bůh. Ale protože bůh je trpělivý a smířlivý, můžeme ho poprosit o odpuštění za to, že jsme na někoho měli vztek, nebo mu zlořečili. A toto je právě ta smířlivost - pocit, kdy si uvědomíme svoji maličkost ve srovnání s Bohem a z bázně z jeho hněvu ho poprosíme o odpuštění. Tohle je to co od nás Pán čeká - umění odpouštět. 

Milé sestry a milí bratři. Abychom všichni pochopili jaký smysl má smířlivost, budu vám vyprávět příběh o mé osobě a o jednom z našich bratrů, se kterým mě právě spojila zlost a následná smířlivost.

Jednou jsem do farního zpravodaje napsal článek, který neměl ani hlavu, ani patu. Pán mi naznačoval, že článek nebude za moc stát. Přesto jej bratr farář otiskl (asi abych měl radost). Pravda byla  taková, že to byla snůška blábolů, která nedávala absolutně smysl. Osoby, o kterých jsem psal, jsem hodnotil neobjektivně. Měl jsem však velkou radost, když jsem jej přesto ve zpravodaji našel.
V dalším vydání farního zpravodaje se objevila reakce bratra Jiřího Rokose. Jeho reakce byla mojí ledovou sprchou. Spílal jsem mu, vyhrožoval jak se dalo a vůbec se snažil, aby věděl, že mám vztek. On namísto opětování hněvu mě začal uklidňovat a vysvětlil mi, že každý den není posvícení. Po několika dnech jsem si uvědomil, že vztekáním nic nevyřeším. Poprosil jsem proto Pána o odpuštění za zlořečení Jirkovi. Jaké bylo moje překvapení, když mě Jirka oslovil na posledním Farním silvestru.
Styděl jsem se za svoje chování, ale Jirka mě ujistil, že je vše v pořádku. Od té doby je Jirka mým dobrým přítelem a z jeho článků se inspiruji. Bratr farář mi také hodně pomohl. Dalmi k dispozici materiály, ze kterých bych se mohl inspirovat. Od té doby (doufám) mají mé články hlavu a patu a mě přispívání baví. Oběma zmíněným vděčím za hodně, a jen Pán ví, jak velká je moje radost z toho, že jsou mými přáteli.

Odpouštějme všem bez rozdílu a mysleme na to, že Ježíš zemřel za každého z nás. Trpěl za nás za všechny, aby nás vykoupil. 

Milí bratři a milé sestry, přeji vám všem krásné, slunečné léto s Kristem v srdcích.

Váš bratr Michal Tesař