Mysleme na druhé

Mysleme na druhé

Nezapomínejme také na dobročinnost a štědrost, takové oběti se Bohu líbí
(list Židům 13, 16)

Konat dobré skutky je dobré, a to jak v očích Boha, tak pro druhé lidi. Kdo z nás někdy udělal jen tak něco nezištně a spontánně? Například muž podrží ženě dveře, pustíme sednout staršího člověka v autobuse, nebo ve vlaku, pomůžeme mamince s kočárkem. Mohl bych pokračovat do nekonečna. Dělat dobro není paradoxně vůbec těžké, i když se nám to někdy zdá nemožné. Musíme si dávat pozor na chorobné konání dobrých skutků, tohle sebeobohacování se Bohu nelíbí. 

Kolik z nás si vzpomnělo na své milé zesnulé a chodí jim zapalovat svíčky na hřbitov? Chápu, že někteří z nás již nebydlí v místě, kde zesnulí odpočívají, mnohdy bydlíme i stovky kilometrů daleko, proto i pouhá vzpomínka a tichá modlitba se počítá. Myslet, ale nemusíme jen na zemřelé. S některými členy rodiny se třeba nevídáme již tak často, jako kdysi. Máme svoje rodiny, svoje pracovní povinnosti a svá trápení. Přesto je bezva, když zvedneme telefon a zavoláme si. Dnes máme nespočet možností, jak se spojit. Od telefonů, přes elektronickou poštu až po videohovory.

Pomáhat se dá i finančně, nebo materiálně. Například posílat menší finanční obnos rodinám, které to potřebují. Někteří se uchýlí k podpoře potravinové sbírky, to je neméně záslužná činnost. Podpora například rodin s nemocnými dětmi je v této těžké době velice citlivé téma. Problémem je, že neziskových organizací, které se tváří, že pomáhají je jako hub po dešti. Proto jsem rád, že jsem si vybral tu svoji, se kterou již od roku 2018 spolupracuji. Nebojte, nebudu zde nikomu dělat reklamu. 
Vzpomeňme na podobenství o ženě, která ze svých nuzných příjmů přispěla na potřebné, i když jí bylo jasné, že ji budou peníze chybět. Já vždycky říkám, že pomáhat by se mělo, ale ne na úkor vlastní chudoby. Každý ať dá kolik uzná za vhodné. Není potřeba dávat velké obnosy, stačí pravidelně přispívat menší částky, protože méně je někdy více.

Jsem pyšný na to, že patřím do naší blanenské Husitské rodiny, protože právě zde se setkávají lidé, kteří rádi pomáhají. Společně pomáháme, jak společenství, tak i našemu milému bratru faráři, který by se pro nás ostatní doslova rozkrájel. Každý pomáhá dle svých možností a schopností. Někteří se starají o naše bříška, když je nějaká akce na farní zahradě, jiní pomáhají bratru faráři se zahradou. Jiní zase udržují kostel, pořádají biblické hodiny, nebo roznášejí farní zpravodaje. A tohle všechno děláme proto, že máme svého faráře rádi a chceme, aby si po své civilní práci odpočinul a mohl se věnovat rodině nebo církevním záležitostem.

Milí bratři a sestry, v žádném případě nepovažujte můj příspěvek za snahu někoho moralizovat nebo vychovávat. Mým záměrem bylo spíše nastínit možnosti pomoci a maličko nám (i mě samému) připomenout potřebu pomáhat. Aneb jak se zpívá v písní Voskovce a Wericha: "Ten umí to a ten zas tohle, a všichni dohromady udělají moc".