Byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou

Byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou

Byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.

(Matoušovo evangelium 25, 36)

Díky Boží milosti jsem naštěstí nikdy ve vězení nebyl. Ani jako návštěva, a ani jako odsouzený. Název článku je část Matoušova evangelia (Mat 25, 36). Záměrně jsem si vybral zrovna tuto část, chci vám totiž vyprávět o kaplanské službě, ale také o tom, že ne každý vězeň je nutně nenapravitelný kriminálník. 

Kaplan musí mít vystudovanou a dokončenou teologii, musí mít praxi a v posledním kroku musí být synodní radou dosazen na konkrétní pracoviště. Na jednom pracovišti může být kaplanů i více. Kaplan totiž může být zástupce jakékoliv církve. Největší zastoupení mají Římsko-katoličtí kaplani,ale není vyjímkou, když se na jednom pracovišti sejdou kaplani například ze čtyř církví, přičemž nepracují společně, ale na vyžádání konkrétního zájemce.
Kaplani slouží v nemocnicních, v armádě, ve vězeňské službě a v poslední době se začínají formovat i kaplani v řadách policie.

Kaplan v nemocnici je k dispozici jak pacientům, tak jeho návštěvě nebo pozůstalým. Zpovídá, společně s pacientem nebo jeho doprovodem čte z Bible, vysluhuje svátosti, doprovází na poslední cestě k Pánu. Je k ruce ošetřujícímu lékaři, a přitom je to někdy sám lékař. Kaplan musí být přirozeně empatický, jednat s rozvahou a pečlivě rozmýšlet jakým způsobem mluvit. V některých nemocnicích je dnes i kaple, kde bývají bohoslužby podle časových možností kaplanů.

Kaplan v armádě slouží pro potěchu duše vojáků, a to jak v akci, tak i při výcviku nebo vždy, když někdo z amrády potřebuje povzbudit. Přitom je to sám voják, který se běžně zúčastňuje cvičení a v případě, že je odvelen na zahraniční misi, tak se zúčastní i jí.

Kaplan ve vězeňské službě slouží (jak už název napovídá) odsouzeným za méně závažné delikty.

Po dohodě s dozorci dochází za konkrétním vězněm/vězni a vyučuje je v náboženství, zpovídá a vysluhuje svátosti. V některých věznicích jsou kaple, kam vězni mohou docházet na bohoslužby.

Níže vám budu vyprávět příběh svého kolegy z bývalého zaměstnání a mého kamaráda. Pracoval jsem ve skladu a občas nebylo tolik práce, tak jsem ho požádal, zda by mi vyprávěl o tom, jaké to bylo být ve vězení. Co prožíval, cítil a o tom jak to bylo dál po propuštění. 

Bylo léto (na roce nesejde), ráno. Myslel jsem si, že to bude den jako každý jiný. Byly prázdniny (v té době jsem byl na učilišti v Blansku), takže jsem měl jedinou starost, zúčastnit se spolu s mojí partnerkou večerní taneční zábavy na místním hřišti. Moje partnerka už měla dostudováno a chodila do práce. Dopoledne bez ní bylo nekonečné. Konečně se přiblížilo odpoledne a já na ni čekal na vlakové zastávce. Vystoupila z vlaku, políbili jsme se a šli ke mě domů, jak jsme to měli ve zvyku. Můj táta ji měl moc rád, proto jí dovolil, aby u nás byla jako doma. Byl jsem mu za to vděčný. Odpoledne uteklo jako voda a my se začali pomalu chystat na taneční zábavu. Věděl jsem, že většina bude opilá už na začátku a budou na ni mít oplzlé poznámky, ale takto to bylo skoro pokaždé a vždy jí každý dal hned pokoj. Dnešní večer měl být jiný...

Oblékli jsme se a já se rozhodl vzít s sebou svého psa, i když jí se to moc nezamlouvalo. Vyrazili jsme. U vchodu na hřiště jsem za oba zaplatil, prohodil několik slov s místními hasiči, kteří akci pořádali a pak už jsem se svojí milou zmizel v davu. Bylo to přesně jak jsem čekal, většina už byla opilá. Někteří spali u stolů, jiní se váleli po zemi, někteří se rvali. Prostě vesnická tancovačka. Ale nám dvěma bylo dobře. Usmívali jsme se na sebe a já se nabídl, že zajdu pro něco k pití. Odešel jsem tedy pro dvě piva v kelímku, zatímco moje milá hlídala psa a hledala místo, kam by se dalo sednout. Od doby co jsem ji poznal jsem v sobě začal mít pud ochránce a rozhlížel se kolem dokola. Nejdřív z toho byla nervózní, ale zvykla si na to a myslím si, že jí to i lichotilo. Dopili jsme se a já zase odešel pro dvě piva. Byla už docela fronta a já na svoji milou neviděl, až po chvíli jsem si všiml, že se s někým baví. Mluvila s nějakým klukem a oba se na sebe usmívali. Se mnou to ani moc nedělalo, protože jsme se si věřili. Prodral jsem se davem a rychle utíkal za svojí milou. Podal jsem jí kelímek a ona se na mě usmála. Představila mi kluka se kterým se bavila, a já tak byl zase v klidu. Později, když už jsme všichni tři byli maličko v náladě, tak začal být dotěrný a bylo vidět, že i mé lásce je to nepříjemné. Jeho nátlak se stupňoval a mě se začínala vařit krev. Vyzval jsem ho, aby svého jednání nechal být. Vysmál se mi. Následoval příval sprostých nadávek z jeho strany a pak jsem ve svém obličeji ucítil jeho pěst. Cítil jsem, že na jedno oko začínám hůře vidět, zalévalo se mi krví. Já odpověděl podobně. Pěstí jsem ho srazil k zemi a začal do něj bušit jako do pytle. Byl jsem jako krvelačná bestie, která ucítila krev. Mlátil jsem ho hlava nehlava. Najednou jsem ucítil jak mě něčí ruce odtrhávají. Byly to místní hasiči, kteří museli vynaložit pořádnou sílu. Když jsem se po chvíli vzpamatoval, viděl jsem svoje ruce od krve a cítil jak se třesu. Adrenalin mi pulzoval v žilách. Zahlédl jsem svoji milou, kroutila nevěřícně hlavou a začala plakat. V dálce jsem zahlédl modré majáky. Někdo zavolal sanitku. Odešel jsem davem přihlížejících se sklopenou hlavou ke své milé, která mi hlídala psa. Hodila po mě vodítko a někam odešla. Já šel dát psa domů a chtěl jsem se vrátit zpět. Opět jsem v dálce zahlédl modré majáky. Tentokrát nešlo o sanitku, ale byla to policie. Polilo mě horko a můj dech se zrychlil. Někdo je musel poslat k nám, protože jsem dal psa domů a chtěl jsem jít zpět za svou milou, ale místo mé milé jsem málem narazil do policisty. Policista mě oslovil, pak mě podle občanského průkazu ztotožnil a prolustroval. Pán nemá dosud záznam a neprochází pátráním slyšel jsem z vysílačky. Policista poděkoval do vysílačky a otočil se ke mě. Mlčky mi vrátil občanský průkaz a přísně mi řekl, že půjdu s ním. Následovala otázka zda nemám zbraň a osobní prohlídka. Bylo to tak ponižující. Protože jsem nekladl odpor, nedali mi pouta. Cestou jsme se ještě zastavili na hřišti, kde zdravotníci ošetřovali mého soka. Nebyl to hezký pohled, obličej měl jako krvavou kaši a vypadal jako bez života. Jeden ze zdravotníků mi za asistence policie ošetřil poraněné ruce a oko. Následoval převoz na místní služebnu, kde jsem v zadržovací cele strávil noc. Ráno mě poslali domů se slovy, že mám čekat na obsílku a neopouštět republiku. Hlavou mi bleskla myšlenka, že mě třeba nepostaví před soud a když, tak odejdu maximálně s podmínkou. 

S každým zazvoněním se mi zrychloval tep v očekávání obsílky od policie. Nikam jsem nechodil, jak jsem se styděl. I rodina mi dávala najevo, že moje chování nebylo v pořádku. Snažili se to maskovat, ale já to poznal.

Jednou ráno jsem seděl na zahradě v pergole, popíjel jsem  kávu a myslel na svoji milou. Přeslechl jsem i domovní zvonek, který oznamoval příchod poštovní doručovatelky. Branka na zahradu byla otevřená, tak vešla a předala mi obsílku. Mlčky jsem jí podepsal dodací list a netrpělivě roztrhal obálku, abych se co nejdříve dostal dovnitř a přečetl si něco pozitivního. Opak byl pravdou. V dopise stálo, že na základě rozhodnutí státního zástupce mám nastoupit do výkonu trestu ve vazební věznici, kde budu čekat na soud. Nástup je do tří dnů, do deseti hodin dopoledne. I když jsem tento verdikt trochu čekal, přesto mě překvapil. Sbalil jsem si jen to nejnutnější. přesně podle pokynů v dopise.

Sestra s tátou mě odvezli až k vazební věznici. Následovalo bolestivé loučení. Vzhlédl jsem k nebi a uviděl blankytně modré nebe bez mraků. Hlasitě jsem vzdychl a vydal se k vězeňským vratům. Ani jsem se neohlédl, ale věděl jsem, že sestra s tatínkem mě pozorují. Zabouchal jsem na vrata a otevřelo se okénko. V něm se objevila hlava dozorce, kterému jsem předal dopis a on mě pustil dovnitř. 

Uvnitř vězeňského komplexu jsem viděl psovody a dozorce hlídkovat podél zdí. Dozorce mě vyzval abych šel pomalu a klidně. Po celou dobu jsem neměl nasazena pouta, asi proto, že jsem spolupracoval. Po prohlídce a odevzdání osobních věcí jsem šel chodbou se sklopenou hlavou. Vedli mě dva dozorci jako na popravu, když v tom mi jeden z nich položil ruku na rameno na znamení,že se mám zastavit. Otočil jsem se obličejem ke zdi a druhý z dozorců odemykal celu. Poté mě oba vyzvali, abych vešel a odešli. Slyšel jsem zabouchnutí těžkých kovových dveří a cvaknutí zámku. Právě jsem se stal pouze číslem. 

Ve vězení čas ubíhá strašně pomalu. Proto jsem si musel najít program. Navíc jsem byl zatím na cele sám. Hodně jsem četl a toužebně očekával den soudu. Ve vazební věznici není totiž stejný režim jako v klasické cele. 

Den soudu přišel. Převezli mě z vazební věznice k okresnímu soudu, kde už čekala moje sestra, tatínek a můj obhájce. Advokáta mi táta sehnal za úspory, které měl. Všichni tři mi dávali svými pohledy najevo, že jsou na mojí straně a že se nemusím bát. Byljsem oblečený ve vězeňském oděvu a na rukou jsem měl pouta. Jednání soudu mi připadlo nekonečné. Výslechy svědků, dokazování, obhajoba...Nejhorší byl pohled do očí rodičů chlapce, kterého jsem zbil. Až u soudu jsem se dozvěděl jak na tom je. Měl trvalé následky. Špatná hybnost dolní končetiny. Bylo mi do breku. Nechtěl jsem mu zničit život, což jsem také soudu řekl a omluvil se i jeho rodičům. Soud moji omluvu přijal. rodiče však ne. Byl jsem obžalován z těžkého ublížení na zdraví. Soud mě nakonec poslal do vězení na sedm let. 

Vězeňská služba mě převezla do Valdic, kde si odpykával trest i Jiří Kajínek. Dostal jsem celu v části pro odsouzené pro méně závažné delikty, což ve výsledku znamenalo mírnější režim a výhody v podobě vzdělání a zaměstnání. Těchto výhod jsem také využil a vyučil se zámečníkem. Dobrovolně jsem chodil uklízet, abych měl kladné hodnocení od vychovatele a tudíž si mohl požádat o podmínečné propuštění. Také jsem se přihlásil do zaměstnání. Nejprve jsem chodil do místní zámečnické dílny, později do vězeňského skladu (tam chodili jen ti co měli kladná hodnocení). Pobyt ve vězení si každý platí, měli jsme svoje konto, kam nám zaměstnavatel posílal mzdu (spíše kapesné) a z toho jsme si platili stravu a ošacení. Na radu vychovatele jsem si opakovaně žádal o podmínečné propuštění, pokaždé bylo zamítnuto. Později mi řekli, že do vězení dochází soudce a posuzuje jednotlivé vězně, na základě jeho výsledků mu pak propuštění povolí nebo zamítne. Já měl výsledky kladné, dokonce můj vychovatel přiložil i psychologický posudek, kde bylo jasně napsáno, že je velká šance na moje začlenění do společnosti. Přesto mi byla žádost opakovaně zamítnuta, soudkyní, která mě poslala na sedm let do vězení. Byl jsem vzteky bez sebe. Vychovatel mi poradil, abych si promluvil s vězeňským kaplanem. Vyžádal jsem si tedy u dozorce vězeňského kaplana, který ve smluvenou dobu opravdu přišel. Vypadal stejně jako dozorci. Měl tmavě modrou košili s kravatou a na rukávu měl symbol kříže. Nebyl nijak zvláště ozbrojený, měl pouze teleskopický obušek za opaskem a v ruce bibli.

Postěžoval jsem si mu, že mi nechtějí schválit žádost o propuštění, i když mám nejlepší výsledky. Mluvil se mnou klidně a rozvážně, byl empatický, ale na nic si nehrál. Mluvil se mnou narovinu a celkově mi dodal sílu vytrvat. Když odcházel nechal mi na cele svoji bibli se slovy, že mám hledat odpovědi na otázky nejprve v ní. Do této chvíle jsem nikdy bibli nečetl, takže jsem jí nerozumněl. Pořád jsem přemýšlel o tom co mi chce Pán říci, ale asi jsem neposlouchal dost pozorně.

Když za mnou opět přišel kaplan, tentokrát neohlášeně, přinesl mi radostnou zprávu. Můj obžalovací spis přišel do věznice prostudovat nový soudce, což zvyšovalo moje šance na propuštění. Po několika dnech od návštěvy kaplana si mě nechal zavolat vychovatel. Sdělil mi, že soudce povolil podmínečné propuštění. V tu chvíli se mi chtělo plakat štěstím, protože to znamenalo návrat k rodině. Celé dlouhé čtyři roky trvalo než mi svitla naděje na svobodu, a to díky radě kaplana a pomoci Pána. Ani jsem se za svoje propuštění nemodlil a neprosil boha o pomoc, ale bůh asi sám ví jaký trest uložit a zda si ho dotyčný zaslouží zkrátit.

Blížil se den propuštění, tak jsem si vyžádal návštěvu kaplana, abych mu poděkoval. Hned jak vešel do cely, jsem mu šel naproti a neudržel se a objal ho. Nebránil se. Poplácali jsme se po zádech jako staří přátelé a pak se šli posadit na postel. Nabídl mi, že bychom mohli Pánovi poděkovat společně - modlitbou. Souhlasil jsem a opakoval po něm. Nakonec mi udělal na čelo znamení kříže. Když odcházel, otočil se ke mě a ještě se zeptal proč nechodím na bohoslužby do kaple. Odpověděl jsem mu zcela upřímně, že proto, že většina vězňů tam chodí směňovat drogy. Pokýval hlavou, usmál se a se slovy chval Pána, odešel.

Po nutné byrokracii mi konečně vrátili civilní oděv a tím i svobodu. Když mě dozorci vyváděli ven, bylo to naprosto jiné.Tentokrát jsem kráčel bez pout a naprosto svobodně. Vězni na mě pokřikovali, že mi přejí štěstí, někteří pískali. Před vězeňskými vraty mě ještě jeden z dozorců ujistil, že další návštěva už by nebyla tak příjemná a propuštění na podmínku zcela bez šance. Vše jsem mu odkýval a s oběma dozorci jsem si potřásl rukou. Poté se vrata otevřela a já byl konečně opravdu volný.

Měl jsem u sebe pouze zbytek peněz z vězeňského konta, klíče od domu a úplně vybitý mobilní telefon. Po celodenním cestování jsem konečně přijel do své rodné domoviny. Potkal jsem cestou několik lidí, kteří mě buď nepoznali, nebo mi dosud neodpustili, to co jsem před čtyřmi lety provedl. Rodina mě přijala kupodivu vřele, především díky tomu, že jsem si dodělal vzdělání a hned si hledal práci. Po zbytek trvání podmínky jsem docházel k probačnímu pracovníkovi na konzultace a průběžně ukazovat výsledky svého začleňování do společnosti.

Určitě vás zajímá jak to dopadlo s mojí milou...Rozešla se semnou několik týdnů po mém převozu do Valdic. Poslala mi dopis, ve kterém mi psala, že by tak dlouho nevydržela čekat, ale já věděl, že se za mě stydí. Na tento dopis jsem jí dosud neodpověděl. Už ani není důvod. Mám práci a novou partnerku se kterou bydlím a jsme spokojení.