Jak jsem potkal anděla...

Jak jsem potkal anděla

Byl čtvrtek 16. května, den jako každý jiný (tedy aspoň jsem si to myslel). Seděl jsem u počítače a tupě civěl do monitoru svého 17 palcového notebooku a přemýšlel o všem možném. Hlavou se mi proháněly různé myšlenky. Pořád jsem si opakoval, co asi dělám špatně, že někoho oslovím a on (tedy vlastně ona) se ani neráčí ozvat, byl jsem už vcelku dost navztekaný a už jsem měl chuť se vším pořádně praštit, vyběhnout ven a utíkat pořád a pořád dál, do doby než by mi došli síly. Nakonec jsem od této myšlenky upustil a začal přemýšlet co změnit, zkusil jsem se tedy jako každý den přihlásit na Badoo a nějak jsem doufal, že mě tam čeká nějaká nová osoba se zájmem o seznámení - chyba lávky, mrtvo jako pokaždé. Začal jsem tedy tradičním okukováním cizích profilů a po nějaké době (světě div se) jsem narazil na jednu mladou dámu kousek ode mě a věkově přijatelnou. Ta mladá dáma byla opravdu velmi krásná, nevěřil jsem, že by se vůbec ozvala. Tak nějak už jsem házel flintu do žita, když v tom, se mi ozvala, že nemá nic proti seznámení. Co si budeme nalhávat, byl jsem paf. Po chvilce datlování jsem si všiml, že není sama (flinta v žitě podruhé). Řekl jsem si: "No a co? To, že, je zadaná není nemoc". Nechtěl jsem jí ničit vztah, to opravdu ne. Ani nevím proč, ale na nabídku, kamarádění se jsem přistoupil a dokonce (musím se pochválit) mi to celkem šlo, být pro ni "jen" kamarád. Potom už to probíhalo jako každé jiné seznamování, výčet zájmů, apod. Byla opravdu velmi pozorná, věřil jsem jí (jí prostě nevěřit nešlo). Konverzace se ubírala různými směry, ale bylo mi dobře, tak dobře jako už dlouho ne. Byla pozorná, citlivá a rozuměla mi. Byla, ztělesním ideálu ženy. Tak nějak dny plynuly, následovala výměna telefonních čísel prokládána dalšími konverzacemi. Jakožto budoucí zdravotník jsem dostal možnost v rámci nabírání zkušeností, které se mi před kurzem víc než hodí, zúčastnit se Bambiriády 2013 v Blansku jako zdravotnický dozor, na což jsem samozřejmě velitelce odpověděl kladně. Raději prosedět deštivý den ve stanu než doma u počítače. Samozřejmě jsem zkusil štěstí a pozval ji, aby se na nás přijela podívat a kupodivu pozvání přijala a slíbila, že dorazí. Možná si budu protiřečit, ale v tomto případě už jsem v to moc nevěřil, že by se zastavila.

Bambiriáda se kvapem blížila a já byl nervózní jako první den v tanečních, ani ne tak z toho jak bych reagoval, kdyby se něco stalo, ale z toho jestli skutečně přijede. Počasí nám tedy zrovna moc nepřálo, déšť střídal jasnou oblohu - zkrátka aprílové počasí. Několik lidí nás přišlo poctít svojí přítomností a vyzkoušet si KPR (masáž srdce) nebo obvazovou techniku. Lidé přicházeli a odcházeli, ale ona mezi nimi nebyla. Říkal jsem si: "Ty  jsi, ale naivka. Kvůli tobě nepojede v největším lijáku, zklidni hormon a věnuj se tomu, čemu máš".

Přiblížil se čas oběda a můj kolega se nabídl, že nám něco obstará. Já měl za úkol hlídat náš stan a zároveň vyhovět případným zájemcům o vyzkoušení první pomoci. Jen jsem tak relaxoval a rozhlížel se, nikdo se u mě ani nezastavil. Zanedlouho přišel parťák a mně donesl pizzu. Neváhal jsem ani vteřinu a pustil se do ní, přitom jsem periferním zrakem sledoval dění kolem nás, když tu se vedle mě náhle ozval ženský hlas: "Dobrou chuť přeju". Nemusím říkat, jaké bylo moje překvapení, když tam stála ona - ta krásná mladá dáma ze seznamky. Stála na dešti vedle našeho stanu a usmívala se. Zato já jsem musel být hodně překvapený, dokonce si myslím, že to byly hodiny a ne minuty co jsme na sebe jen tak koukali. Já se zmohl na pouhé: "Ahoj". Tak jsem z ní byl celý pryč. Samozřejmě nepřijela sama, měla doprovod. On se vzdálil a já se jí zeptal: "Chceš si zkusit zachránit člověka?". Nejprve se jí do toho moc nechtělo, ale nakonec souhlasila. Vzal jsem ji do stanu k cvičnému panákovi a vysvětloval ji teorii. Po krátkém povídání o zjišťování základních životních funkcí jsme se dostali k samotné KPR (kardiopulmonální resuscitace), nejprve jsem jí ukázal jak masírovat srdce a následně si to zkusila (má šikovné ručičky). Na to, že to nikdy předtím nedělala (alespoň to tvrdila) si počínala opravdu dobře. Potom se vrátil její doprovod a zmizeli mi oba někam mezi lidmi. Zase jsem začal klesat na mysli a brát to jen jako další "epizodu" mého nekonečného příběhu smolaře, který má hlavu v oblacích. Jaké bylo moje překvapení, když mi od ní přišla smska: "Ahoj, bylo fajn s tebou pokecat, někdy to můžeme zopakovat". Toho jsem samozřejmě využil (později jsem byl za tento strategický tah vděčný) a na druhý den jsem si s ní domluvil schůzku. Vyšlo to! Bylo to krásné setkání a zdaleka nebylo přátelské, bylo mi opravdu krásně. Konečně jsem měl pocit, že jsem něco dokázal.

V ten den jsem potkal svého anděla. Díky této "příhodě" vím, že nejen ďábel, ale i anděl může mít mnoho tváří. Tento anděl měl dokonce i jméno, Jana - jméno tak krásné jako ona sama. Byla opravdu velmi krásná, její dlouhé hnědé vlasy, laskavé hnědé oči a obličej s krásnými pihami, které se na slunci třpytily jako miliony drahých kamenů.